Na úvod svého článku bych rád uvedl, že nejsem příznivce Vladimíra Putina, který je bez pochyby autokraticky vládnoucí osobností svému Rusku, ve kterém oživuje přízraky dávné minulosti – nacionalismus, šovinismus a ruský imperialismus. Nicméně mé výhrady k Putinovi a jeho režimu mi nebrání vidět, že v ukrajinské vládě sedí elementy, které nemají nic společného s tím čemu říkáme „demokratické síly“ či „svobodomyslní lidé“. Zkrátka nefandím ani jedné straně a nemyslím si, že tu jde o nějaké fandění a myslím si, že mnohem podstatnější než to „jak to dopadne na Ukrajině“ (ono to nějak dopadne, o to se velmoci už postarají) je všímat si našich vlastních postojů a postojů našich politiků i médií. Rád bych se v tomto článku podíval na fenomén přirovnávání současných krymských událostí k událostem v letech 1938, či 1968 nebo snad 1989 v Československu.
Argumenty „anti-putinovců“ a mylné příklady z historie:
Když se podívám na místy až hysterickou protiruskou kampaň v našem tisku a v našich médiích, tak se nemohu ubránit pocitu, že jsme zase jednou papežtější než papež. Zatímco v Německu (ale i ve Spojených státech) si novináři více všímají jistých nesrovnalostí ve vykresleném obraze „ukrajinské demokratické opozice“ (zejména deník Spiegel), tak u nás stále novináři a zejména političtí komentátoři píší jednu filipiku proti Putinovi za druhou a vykreslují Rusko jako hrozbu „svobodnému světu“, za který považují unisono Spojené státy a Evropskou Unii. Argumentují, že Rusko je „fašistická diktatura“ řízená Putinem, která nezákonně (v rozporu s mezinárodním právem) anektovala Krym, který Ukrajině spolu s tamními vojenskými majetky ukradla, a která se chová podobně jako Hitler. Tito propagátoři fenoménu „Putler“ (Putin coby nový Hitler) nám unisono nabízejí představu, že to co se děje na Krymu a na Ukrajině připomíná události v Československu (jen se nemohou shodnout zda jde o události podobné těm z roku 1968 (sovětská okupace), či těm z roku 1938 (ztráta Sudet), a dokonce se občas objeví srovnání s rokem 1989). Považuji tento pohled za bezbřeze mylný a pokusím se vysvětlit proč:
– v roce 1989 měli demonstranti u nás pouze holé ruce a nestříleli po policistech, ani je nepolévali hořícím benzínem a dokonce jim nestínali hlavy či nevydloubávali oči, zatímco ke všemu z toho o čem píšu na Majdanu došlo a lze to dobře doložit, rok 1989 je špatný příklad, naprosto špatný
– v roce 1968 došlo k záboru celého území tehdejší ČSSR sovětskou okupační mocí, ale nedošlo k faktickému připojení k Rusku (což v případě Krymu proběhlo), také to nebyl souboj mezi dvěma nezávislými politickými entitami (Ukrajina vs. Rusko), ale mezi jedněmi komunisty a druhými komunisty a také nešlo o napadení suverénního státu, ale o pouhé „umravnění“ satelitu v rámci sovětské sféry vlivu a to bez ohledu na to jak to bylo morálně zavrženíhodné ze strany SSSR není možné tento případ použít pro krymské či ukrajinské události, protože zde jde o něco zcela jiného – o střet dvou na sobě nezávislých politických entit, dvou na sobě nezávislých států zatímco ČSSR bylo tehdy jen „pacholkam SSSR“ či jeho satelitem, „sovětský satelit“ je ostatně běžně používaný termín označující státy se suverenitou závislou na blahovůli tehdejšího kremelského vedení
– v roce 1938 se západní mocnosti (a nezapomínejme na to) rozhodly darovat československé pohraničí Hitlerovi i za cenu porušení vlastních závazků vůči svému spojenci (minimálně v případě Francie tomu tak skutečně bylo), Západ dnes vůči Ukrajině nemá žádné závazky (právní) a také Rusku nic neslíbil darovat, takže i model „mnichovská dohoda, či Sudety 1938“ je nepoužitelný pro věrohodnou interpretaci krymských událostí
Ruský Krym jako české Těšínsko?
Možná by mohl být za použitelný ten precedent, který se týká československému záboru Těšínska z kraje dvacátých let, kdy T.G. Masaryk v době, kdy Polsko válčilo s bolševiky nařídil dobýt strategické území Těšínska (kvůli tamní železnici vedoucí na Slovensko) v rozporu s předchozími mezinárodními ujednáními. Zapomenutá československo-polská válka známá spíše jako „Válka o Těšínsko či Sedmidenní válka“ je podle mého soudu vůbec nejbližším srovnáním se současnými krymskými událostmi, protože obsahuje stejné jádro věci:
– Těšínsko bylo strategickým územím pro ČSR stejně jako je Krym strategickým územím pro dnešní Rusko
– Polská strana se dopustila řady přehmatů a chyb a etnické napětí mezi česky a polsky mluvícími obyvateli hrozilo přerůst v etnické čistky či minimálně v lokální násilnosti obdobně jako to hrozilo a hrozí na Ukrajině a hrozilo na Krymu (ať už vůči ruským či tatarským obyvatelům)
– Masaryk stejně jako Putin využil oslabení svého souseda (Poláci dodnes hovoří o „dýce vražené do zad“, protože zatímco se bili s bolševiky, tak českoslovenští legionáři vtrhli do Těšínska)
– Těšínsko bylo konečně též spornou oblastí – a narozdíl od Krymu zde česky mluvící obyvatelé neměli početní majoritu (zatímco na Krymu jí Rusové mají) – na pomezí dvou států a historicky patřilo českému státu „jen“ od roku 1653 (které získalo Rakouské císařství odúmrtí ve prospěch českého krále (který byl současně rakouským císařem tehdy)), v době rozpadu habsburské monarchie pak Poláci znovu požadovali zpátky Těšínsko a podařilo se jim zpočátku většinu jeho území získat, ale protože vláda ČSR (a zejména Masaryk) se odmítala se ztrátou Těšínska smířit, tak v lednu 1919 následovala sedmidenní válka během, které českoslovenští legionáři vytlačili polské jednotky z většiny sporného území, definitivně pak o uspořádání Těšínska rozhodla mezinárodní arbitráž v roce 1920
– za casus belli (důvod k válce) posloužilo ČSR polské rozhodnutí o vyhlášení voleb do polského Sejmu na území Těšínska, zatímco pro ruskou vládu za „casus belli“ posloužilo rozbití z výsledků voleb vzešlého parlamentu a vyhnání Janukovyče, jsou to sice zdánlivě rozdílné případy (jednou jde o volby vyhlášené, podruhé o volby popřené novou situací), ale v obou případech platí, že pokus o změnu o Statu Quo na úrovni centrální moci formou proměny parlamentu (jednou skrze nové volby, podruhé skrze popření výsledků posledních voleb) byl bezprostředním spouštěčem událostí
– a perlička na závěr: tak jako Putin dnes tvrdí, že chce chránit ruské obyvatele, tak stejně tak hovořil náš první prezident Masaryk o potřebě ochrany českých obyvatel v Těšínsku a také hovořil (stejně jako Putin dnes), že Těšínsko vždy patřilo (historicky) českému králi (až do roku 1327 bylo závislé na českém králi), pouze mezi lety 1327 a 1653 patřilo Polsku, Polsko zase argumentovalo právem na sebeurčení Poláků (v roce 1910 majorita obyvatel užívala za obcovací řeč polštinu)
Samozřejmě nelze tvrdit, že případ Těšínska je naprosto stejný jako případ Krymu (totožný případ žádný není) a můžeme se jen tu více či méně přibližovat hledáním co nejpodobnějších příkladů, ale myslím si, že „československo-polský spor o Těšínsko“ je mnohem blíže krymské otázce než ty příklady, které kolují v médiích a to i přes to, že na Těšinsku byla situace mnohem více „ve prospěch“ Polska (národnostní majorita – právo na sebeurčení Poláků), než je tomu na Krymu (národnostní majorita je zde ve prospěch Ruska). Závěrem lze tedy říci, že pokud souhlasíme s tím, že Těšínsko patří České republice na základě výsledků řešení československo-polského sporu v letech 1919-1920, tak bychom asi měli stejně tak souhlasit, že Krym je ruský, protože zatímco jsme Těšínsko „ukradli Polsku“ za stavu, kdy zde byla národnostní většina Poláků, tak Rusko si bere za jinak analogicky podobných podmínek území, kde mají převahu etničtí Rusové.
Argumenty „pro-putinovců“, aneb Krym jako Kosovo:
V samotném závěru svého článku se ještě podívám na druhou stranu, a sice na tvrzení, že „Krym je totéž co Kosovo“, a že „Západ sklízí co zasel v Kosovu“. Jedinou větou řeknu: „Jsem odpůrcem kosovské nezávislosti a vzniku státu Kosovo, tedy nebudu tento příklad používat pro Krym, protože bych legitimizoval něco s čímž nesouhlasím.“ Argumentovat „nenáviděným“ Kosovem ve prospěch Krymu je možné jen za cenu naprostého vlastního pokrytectví, protože když se mi nějaký princip nelíbí (Kosovo), tak ho nemůžu používat jako ospravedlnění pro jiné příklady. Zkrátka je to slabý a protimluvný argument, který považuji za podpásový a ačkoliv – znovu opakuji – jsem odpůrcem existence státu Kosovo, a kdybych „měl tu moc“, tak bych uznání Kosova okamžitě zrušil, tak považuji za vrchol drzosti (je to podle mě již na úrovni chutzpah/chucpe) argumentovat Kosovem ve prospěch Krymu.