Reklama
 
Blog | Michal Mašata

Nové časy přicházejí: 21. století se probouzí k životu

V tomto článku bych se rád věnoval analýze současné proměny světové politiky a přechodu z tzv. kontemporální éry (současné éry) do éry nové, do éry nemající ještě vlastní jméno, kterou bych já osobně nazval 21. stoletím a důsledky, které z toho pro nás všechny vyplývají.

Poslední staletí na časové ose:

Ač kalendářně víme, kdy začíná jaké století – vždy 1. lednem roku jedna (1901, 2001…) – tak historická zkušenost a soudobá realita nás učí, že obvykle se skutečné proměny světa neodehrávají v těchto kalendářními pravidly stanovených datech.

Kupříkladu devatenácté století začalo již s jedenáctiletým předstihem roku 1789, kdy dochází k Velké Francouzské revoluci a přineslo revoluční a národně obrozenecká (a posléze i osvobozenecká) hnutí, která se šířila Evropou. Bylo to století plné tehdy nových – nám však již dnes důvěrně známých – idejí, ze kterých vznikly první moderní ideologie. Nacionalismus, socialismus, liberalismus. Trojjediná vzpoura proti tehdejšímu trojjedinému řádu (šlechta, duchovenstvo, prostý lid) s jeho trojjediným bohem. Toto století plné revolučního kvasu a ideálů skončilo rozstřílené v krvi mezi kulometnými hnízdy první světové války označované tehdy také jako „Velká válka“. Devatenácté století tedy trvalo dlouhých 125 až 129 let a odbívalo se v letech 1789-1914/1918.

Reklama

Dvacáté století naproti tomu bylo krátké a bylo pochmurným dědicem vznešených ideálů svého předchůdce. Narozeno někdy v letech 1914-1918 mezi zákopy žilo po většinu svého života v krvi a zapsalo se do historie jako století v jehož průběhu zahynulo na válečných polích nejvíce lidí a jako století, které dotáhlo všechny rozporné ideje svého předchůdce až do jejich absurdních konců. Předvedlo nám holokaust, vládou vyvolané hladomory, vyhlazovací tábory, GULAGy a také atomovou zbraň jenž slibovala skončit lidské utrpení jednou pro vždy. Dvacáté století žilo krátce a zahynulo v roce 1989 ve věku 71 až 75 let, kdy svět po sedmi dekádách válek, teroru a strachu si konečně mohl vydechnout. Dvacáté století však zemřelo bez následníka, neboť období let 1989-2001 je zcela jasným ideově vyprázdněným pokračováním století dvacátého a teprve od roku 2001 pozorujeme nové trendy, které by snad mohly ohlašovat zrod dvacátéhoprvního století.

Zlatá devadesátá léta byla pro západní svět érou blahobytu, autor tohoto článku se učil číst a psát a ekonomický rozmach Evropy sliboval dosažení „světlých zítřků“. V Bílém Domě vládl Bill Clinton, který se snažil mimojiné oddlužit Spojené státy a ve světě vládla poměrně poklidná nálada a nic na tom nezměnila ani první válka v Iráku či genocida ve Rwandě. Bylo to období mezi dvacátým a jednadvacátým stoletím.

Jednadvacáté století dalo o sobě vědět 11. září roku 2001. Ať již si myslíme o pozadí útoků na World Trade Center cokoliv, tak se asi všichni shodneme na tom, že tímto datem dochází k novému zlomu. V tento den totiž jednadvacáté století bylo počato a „Válka proti Teroru“ se stala prvními kontrakčními stahy jeho zdlouhavého porodu, o kterém si nejsem jist zda již byl dokončen či nikoliv.

Již narozené, nebo stále nenarozené?

Nevím – a nemohu předjímat – do jakého data budou budoucí historici zasazovat zrod dvacátého prvního století, ale myslím že se budou pohybovat někde mezi lety 1989 a 2014. Mezi pádem Berlínské zdi a mezi ukrajinskou (či krymskou) krizí. Jednadvacátému století trvá jeho porod již dlouhých 25 let a stále nevíme zda jeho vláda již začala či nikoliv. Mnoho ze současného dění ukazuje na kontinuitu s dvacátým stoletím a jeho faktickým pokračováním v jiné formě, ale mnoho též ukazuje na příchod nové éry. Kupříkladu faktická ztráta bipolarity v politice velmocí znamená jistou změnu. Pro dvacáté století byla bipolarita typická – Centrální Mocnosti proti Dohodě, Německo proti zbytku světa, sovětský blok proti bloku americkému. To dnes není a Spojené státy si užívají svého místa na Slunci tak, jako kdysi neméně mocná Britská říše ve století osmnáctém a devatenáctém. Na druhou stranu nelze přehlédnout jisté pokračující faktory, které signalizují, že neblahé dědictví dvacátého století je stále naživu. Ať jsou to již války na okrajích tradiční ruské zájmové sféry (Abcházie, Osetie, Podněstří, nově Krym) či snaha o obnovu bipolarity (euroatlantická civilizace proti euroasijské civilizaci). A je přirozené se ptát, zda je už jednadvacáté století na světě nebo ne? A jaké vlastně je či bude?

Na to první se s jistotou odpovědět nedá, já osobně si myslím, že naše novorozené jednadvacáté století se buď již narodilo, nebo jeho porod právě vrcholí. Daty si též nejsem jistý, možná to bylo v průběhu roku 1998, kdy se významně rozšířilo NATO a následně (na přelomu kalendářních staletí i tisíciletí) též EU, nebo to možná bylo onoho roku 2001, kdy vypukla „Válka proti Teroru“ a nebo – nakonec – se to děje právě teď. Datem v rodném listu jednadvacátého století si příliš jist nejsem, ale jistější – o poznání – jsem si v odhadu jeho charakteru.

Jednadvacáté století bude nepochybně stoletím „velké civilizační změny“, bude ve znamení konfrontace či dialogu nikoliv národů či politických idejí, ale přímo celých civilizací a jejich kultur. Buď to povede ke strašlivé tragedii a válkám, které svět ještě nepoznal, nebo naopak k světové kulturní revoluci, která přivodí porozumění mezi nejen jednotlivými národy, ale právě celými civilizacemi. Buď to bude století odpuštění si starých křivd, nebo století plné krve. Buďto Francis Fukuyama a jeho teze o vítězství liberální demokracie, nebo Huntington a jeho válka civilizací.

Co můžeme dělat?

My lidé se musíme především snažit, aby toto století jehož příchod na svět pozorujeme nešlo stezkou jeho otce, který se narodil mezi zákopy a celý život válčil, vraždil až nakonec vyčerpaný padl mrtev k zemi. Musíme se snažit, aby jednadvacáté století kráčelo spíše ve šlépějích jeho dědečka, který – ač to často nedomyslel – dokázal provést světovou revoluci jenž strhla po staletí platný feudální řád a přinesla ideály jenž dokázaly lidstvo – jako celek – povznést k výšinám nejen technického, ale především myšlenkového pokroku. Samozřejmě devatenácté století nebylo neomylné, nebylo prosto krve – jéje té teklo, ale bylo stoletím, které přese všechny problémy skutečně k lepšímu změnilo svět, či alespoň jeho část. Ano, je pravdou, že zanechalo po sobě neblahé dědictví v podobě století dvacátého, které se z traumat první světové války nikdy nevzpamatovalo, ale přesto – či snad právě proto – bylo devatenácté století stoletím, které posunulo lidstvo dál kupředu.

Jednadvacáté století bude ve všem lepší – bude chytřejší, technicky zdatnější a bude silnější. Může přinést další kulturní revoluci a pokrok tak jak jeho dědeček a vyvarovat se mnoha jeho chyb, stejně jako může strašlivým způsobem topit celé národy i kontinenty v krvi. Je to nejen šance k zlepšení světa skokem, který bude prost velké většiny předchozích omylů (ač samozřejmě najdou se jistě omyly nové, či staré zopakované v důsledku blbosti lidské či prostě proto, že byly podceněny či nebyly včas rozpoznány), je to bohužel i též šance k jeho zničení. Jednadvacáté století bude mít v rukou nejen mocné nástroje hospodářského pokroku, mezinárodních organizací a jimi vybudovaných pout mezi národy, jednadvacáté století bude mít též v rukou doposud nepoznané zbraně v kombinaci s těmi strašlivými již poznanými. Vedle atomové a vodíkové bomby bude mít k dispozici globální odposlechy, automatické bojové systémy, které budou potřebovat stále menší účast člověka na vedení války, paprsky smrti (stále účinnější bojové lasery kupříkladu) a selektivní biologické zbraně, které umožní ničit konkrétní typy lidských ras. Bude mít v rukou jak náš pokrok, tak naši zkázu. A proto se musíme snažit o ten pokrok, protože druhá cesta vede do zkázy.

Existuje indiánské přísloví či bajka, nebo snad vtip – vyberte si sami – o dvou vlcích, které má každý člověk ve své duši. O vlku černém – zlém a o vlku bílém – hodném. Ti spolu vedou po celou dobu našeho života souboj o nadvládu nad našimi skutky. A víte který zvítězí? Ten, kterého krmíte. A stejné je to s našim novorozencem, s našim jednadvacátým století. Zatím je to drobeček, sotva narozený, který vstřebává vše, jako malé dítě do své hlavičky. A co tam vstřebá, už nedostane ven. Proto – prosímvás – se snažme všichni, ač jsme příslušníky pouze malého národa – aby to co se ten drobeček naučí bylo pokud možno prosto nenávisti, protože až vyroste, tak nás bude mít v hrsti a povede nás buď ke štěstí, pokroku a porozumění, nebo ke zničující válce. Obé je mu dáno do vínku jeho otcem (stoletím dvacátýmj) i jeho dědem (stoletím devatenáctým) a pokud nechceme, aby (jak říkával Werich) byli zase „lidi místo dobytka hnáni na jatka“, tak se musíme snažit. Snažit o to se zlepšovat v každé naší činnosti, snažit se být upřímnými, čestnými a plnými porozumění a pochopení (ne tolerance probůh, to slovo znamená jen „snášet a trpět“). Snažme se o zlepšení stavu naší malé země, protože ač je to jen kapka v moři všeho lidstva na této planetě, tak někdy bývají chvíle, kdy se na vahách osudu světa sčítají právě ty malé kapky a i malý národ se může stát tou rozhodující kapkou.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama