Reklama
 
Blog | Michal Mašata

O říšské myšlence národa (a státu) českého.

Říšská myšlenka je nejvyšší národní či státní myšlenkou každého jednotlivého národa či státu. Tedy je říšská myšlenka vyjádřením celkového směřování každého jednotlivého národa či státu, jakousi jeho "sebedefinicí" vůči sobě samému i vůči těm ostatním. Skrze tento "vyšší princip říšský" se realizuje nejen politika (ať už domácí či zahraniční), ale též dle něj žije a funguje společnost toho kterého národa či státu. Svou říšskou myšlenku má každý velký a úspěšný stát (každá velmoc) na světě, mají ji Spojené státy americké i Rusko, dozajista ji má i Čína, ale mají ji i menší státy. O existenci říšské myšlenky nepochybuju u Švédska, Švýcarska či třeba Kanady. A země (stát či národ) která takovou říšskou myšlenku nemá se potací ztracena ve vlastních dějinách realitou dnešní doby, my Češi jsme toho dokonalým příkladem. A té české říšské myšlence bych rád věnoval pár set slov následujícího textu.

ČESKÁ ŘÍŠSKÁ MYŠLENKA COBY PŘÍKLAD TOHO „JAK SE TO NEDĚLÁ“:

Jak byste definovali český národ či českou státnost? Co je esence češství? To jsou otázky, na které se dá odpovědět v českém případě (který užívám jako demonstrativní pro bližší vysvětlení pojmu říšská myšlenka) dvěma odpověďmi, které jsou navíc v obou případech špatné (tedy ne špatné ve smyslu přesnosti – naopak jsou velice přesné – ale ve smyslu z nich plynoucích důsledků):

 

Reklama

1) Antigermanismus coby česká říšská myšlenka:

Esencí češství či důvod pro existenci českého státu je odmítání němectví. Tato definice vyplynula z českého národního obrození, o kterém se každý školák učí, že vzniklo do značné míry z potřeby „uchovat český jazyk před germanizačními snahami v rámci Rakouského císařství“. To samo o sobě je bohužel pravdivé a bohužel určující pro celou českou říšskou myšlenku. Český (moderní) národ vznikl na základě dramatického (a místy hysterického) odmítnutí všeho němectví v dobách 19tého století. A co hůř, na počátku toho všeho stál komplex méněcennosti naší národně obrozenecké inteligence vůči inteligenci německé působící na území českých zemí v rámci monarchie. Němci zkrátka měli „svou“ univerzitu dřív, každý kdo něco znamenal v oblasti kultury, umění či vědy byl Němec či mluvil výhradně německy (anebo latinsky, ale to není potřeba do tohoto článku přiliš plést) a tak se těch pár „prvních Čechů“ cítilo v obklíčení německým vlivem, a protože oni byli inteligence (a inteligence každého národa má sklon se ztotožňovat se svým národem ve smyslu „my inteligence jsme národ“), tak spolu s nimi musel být obklíčen němectvím celý národ jen proto, aby bylo možné vyhlásit následně němectví v českých zemích totální válku – Národní obrození.

A protože to „nové češství“ (čti Národní obrození) bylo založeno na komplexu méněcennosti, pocitu strachu a pocitu možnosti zničení celého národa (skrze germanizaci), tak nešlo pozitivním směrem budováním vlastního „češství“, ale rozhodlo se definovat se jako „anti-němectví na území českých zemí“. Že to bylo špatně (ač to bylo pochopitelné) netřeba podotýkat. Vzpomeňme jen na to jak pod vlivem této říšské myšlenky našeho národa máme tendenci vzhlížet psovsky k Rusku (bez ohledu na tom, kdo tam vládne), jak jsme „zatočili s Němci“ v Sudetech po válce (ač se obávám, že v době tak silné nenávisti vůči Němcům jiné řešení na stole nebylo), či to jak jsme budovali Republiku (první republiku) jako anti-tezi všemu německému (potažmo rakouskému). A výsledky? Rok 1968, ateismus (a zuřivé odmítání katolictví, které je u nás – v našich hlavách – neodlučitelně propojené s nenáviděným němectvím), Mnichovská dohoda (které se dalo snad předejít budováním takového státního celku ve střední Evropě, který by mohl být protiváhou Německa, nemuselo by jít ani o stát jako takový – budovaný třeba na půdorysu zaniklého Rakouska-Uherska – aliance středoevropských zemí, ve které by muselo být jak Rakousko, tak Maďarsko, ale též Polsko by snad dokázala Hitlera odstrašit) a mnohé další pády „na držku hezky po česku“.

Naše češství je zkrátka „vyvzdorované proti všem“ (vzpomeňme na Jiráska) a zejména proti Němcům. Nemáme vlastní pozitivní hodnoty (a špičkové pivo vaří i v Bavorsku a hokej hrají dobře i jinde) a představujeme jen antitezi vůči hodnotám germánským a všeobecně vůči všem našim sousedům. Nesnášíme Němce i Rakušany, s Poláky na tom nejsme o mnoho lépe a Slováky bohorově přehlížíme jako svého mladšího bratra, kterého jsme vlastně díky první republice zachránili před maďarizací (abychom ho poté uvrhli do okovů „čechoslovakizace“, která nebyla ničím jiným než čechizací Slovenska).

2) Smějící se bestie jako definice češství.

Jedním slovem: ŠVEJK. Švejk coby vyjádření skutečného češství v jeho nejčistčí podobě. Jaroslav Hašek (bez ohledu na jeho charakterové vady a fakt, že děla u bolševika rudého komisaře v Rusku) byl bezpochyby geniální autor. Tváříme se a jsme neskutečnými „balíky“ a burany uzavřenými ve svých maloměšťáckých problémech a předsudcích a stejně tak jsme velice inteligentními a zručnými pokud jde o technickou zdatnost. Nadto jsme nebezpeční každému okupantovi našich zemí, protože dokážeme zesměšnit jeho vlastní říšskou myšlenku či jí obrátit docela naruby. Reinhardt Heydrich nás prý nazýval „smějící se bestie“ a Hitler tvrdil, že jsme tak bezpáteřní až jsme nebezpeční, protože „rovného člověka lze zlomit, zatímco Čech se jen pod vaším tlakem ohýbá a směje se vám“ (volná citace). Ano jsme jim nebezpeční, protože naše „říšská myšlenka“ je takovou černou dírou, která umí jen ničit říšské myšlenky těch ostatních aniž by sama cokoliv kladného přinesla. Zničili jsme u nás socialismus, když jsme v obavě z Kremlu po roce 1968 zavedli normalizaci, která byla smutnou parodií na jakékoliv socialistické hnutí. Za Antonína Novotného jsme zase post-stalinský komunismus rozložili tak, že se do čela země dostal naivní Dubček, o kterém lze říct jen to, že to „myslel dobře“ a dokončil zkázu socialismu tak, že to Brežněv musel hasit pomocí „bratrské pomoci“. Za Protektorátu jsme zase tak dlouho švejkovali proti protektorovi von Neurathovi až ho Hitler v obavě ze stávek (uprostřed války se tu chystali stávky!) odvolal a dosazením Heydricha přinutil svůj režim definitivně odhodit masku před českým národem, když vyhladil Lidice.

Výše zmíněným nechci tvrdit, že by „smějící se bestie“ coby definice češství byla zesměšněním mého vlastního národa. Vůbec ne! Je to výtečná vlastnost naší říšské myšlenky – schopnost znehodnotit cokoliv v co věří tyran či okupant, ale chci jen poukázat na to, že zatímco umíme jiným ty jejich myšlenkové konstrukty bourat (a jsme v tom dobří), tak sami pozitivní ideály nevytváříme. Vidíme to vždy v dobách, kdy si „můžeme vládnout sami, či relativně sami“. Ostatně dnešní doba, ve které se nám diskreditovat celý kapitalismus (už kupónová privatizace byla takovou parodií na kapitalismus, že by z toho liberálním ekonomům museli hrůzou zešedivět vlasy), je toho dokladem. Nebo období tzv. Normalizace po roce 1968, kdy jsme se mohli vydat cestou Kadárova Maďarska či s trochou štěstí cestou Finska (finlandizace socialismu) a snažit se udělat si ten socialismus „aspoň trochu snesitelný“. Namísto toho jsme se rozhodli sami sebe ponížit tvrdým utužením poměrů a zakonzervováním celé společnosti na dalších dvacet let. A je typické, že dodnes z Normalizace viníme Sověty a Brežněva ač ti po nás odpočátku chtěli jen, abychom jim umožnili mít vojska na našem území a abychom přestali s pokusy o rozvracení aspoň těch základních rysů jejich představy o socialismu v ČSSR. Měli jsme zkrátka podle nich je udržovat socialismus v základních konturách, mít na vlastním území sovětské vojáky a „držet basu v zahraniční politice“. To vše husákovské vedení po roce 1968 splnilo a ještě k tomu přidalo statisíce vyhozených z práce, masivní kádrování a fízlování celé společnosti a sešněrování celého hospodářství do centrálního plánování. Jak říkal Milouš Jakeš: „Trochu jsme to s tím socialismem přepískli!“ – a měl v tomto konkrétním bodě pravdu bez ohledu na to jaký jinak byl. Proč se nesmělo aspoň v malém podnikat? Proč nemohla být JZD budována po vzoru francouzských zemědělských družstev (ta fungují dodnes, protože účast v nich je dobrovolná a každý ví zač zodpovídá) a proč musela být i ta nejposlednější hospoda v nejposlednější obci majetkem státu? To po nás soudruzi z Moskvy nechtěli! (A ani si nedovedu představit, že by Sověti něco takového vážně naší zemi diktovali.)

PŘÍZNAKY NOVÉHO A STARÉHO ČEŠSTVÍ:

I přes vše co jsem napsal v předchozích odstavcích věřím, že na konci každého tunelu je světlo (a doufejme, že to není protijedoucí rychlík na té naší jednokolejné trati), a že i my Češi máme v 21. století přebudovat svou říšskou myšlenku do podoby konstruktivní a pozitivní.

1) Pozitivní vztah k EU jako příznak zrození nového češství:

Je to docela pro nás typické, že my coby národ, který získal evropskou integrací velmi hodně (a nebavíme se jen o stovkách miliard čerpaných z eurofondů) jsme vůči EU kritičtí víc než kdokoliv jiný. Netvrdím, že bychom měli EU adorovat a nekriticky přijímat všechno co z ní vzejde, ale absolutní „klausovská“ negace EU není na místě. Jednou jsme skrze referendum do EU vstoupili, tak bychom se měli snažit usilovat o to „být co k čemu“. Nejen Evropě (či EU), ale také v konečné důsledku sami sobě. A i když některá nařízení z Evropské Unie jsou poněkud podivná (vážně nechápu, proč by centrální vláda v Bruselu měla diktovat jaký druh zářivky či žárovky mám používat), tak to přeci není důvodem zahazovat všechna pozitiva. Nejsme v pozici Velké Británie jejíž případné vystoupení z EU tolik slouží euroskeptikům jako důkaz nefunkčnosti z EU. Velká Británie je ve zcela jiné pozici, nejen ekonomicky, ale především historicky a kulturně. Pro Českou republiku je EU zárukou vlastní existence v daných hranicích. Je to ochrana před tím co jsme v minulosti již několikrát viděli – před okupací ať již z německé či ruské nebo jakékoliv jiné strany. Německo hraje dnes v EU klíčovou roli a je dobře, že jí hraje, protože do té doby dokud Němci budou věřit v integrační projekt a v EU, do té doby nebudou uvažovat o „řešení věcí silou“, zkrátka nebudou oživat víru v jejich starý i nový třetí Reich. Čím více budeme konstruktivnější v rámci EU, čím více budeme spolupracovat s ostatními národy a státy (i s Němci a Německem), tím více to bude signalizovat, že u nás došlo k myšlenkové posunu, a že dědictví národního obrození se proměňuje do nové podoby.

2) Vzhlížení k Rusku jako příznak přežívání starého češství:

Než rozvinu své myšlenky v tomto odstavci dovolím si poznamenat dvě věci. Zaprvé nejsem hysterický kritik Ruska a poměrně dobře chápu současnou Putinovu politiku (Krym je za daných okolností a je to tak dobře) a zadruhé odmítám přijímat tu příšerně jednostrannou kritiku Ruska, kterou dnes předvádějí novináři a komentátoři způsobem, který je mírně řečeno „propagandistický“. Mám k Rusku sympatie a pochopení pro Putina, ale…

…ale je třeba si uvědomit, že rusomilství či slavjanofilství je choroba, které se jako národ musíme zbavit. Pro nás leží budoucnost v Evropské Unii a žádný baťuška car, generallissimus či Putin nás jako národ neochrání. Mějme s Ruskem dobrý a vyvážený vztah, obchodujme s ním, udržujme s ním kulturní spolupráci, ano, ano, ano. Jsem všemi deseti pro, ale NELZE k Rusku vzhlížet. Nelze čekat nějakého Spasitele z Východu (Němcům takhle jeden „Spasitel“ přišel z Brannau nad Innem a jak to dopadlo). Rusko jednoho dne snad samo vstoupí do EU, byl bych tomu rád, protože protiváha proti Německu by se v EU hodila a bylo by to ku prospěchu všech včetně samotného Ruska, ale na to teď není ten správný čas. Rusko musí ještě přežít Putina, který jako správný krizovaný manager vyvedl Rusko z marasmu devadesátých let, ale představuje jistou míru autoritářství a staré ruské říšské myšlenky z dob SSSR či sarského Ruska, a proto dál již k velikosti Ruska nebude moci přispět (a velikostí nepočítám pár km2 navíc dobytých za cenu zničené reputace). Já Putina chápu, jeho politika je mi srozumitelná a jisté její aspekty snad i sympatické, ale Putin prostě „řekne své poslední slovo“ a teprve pak se Rusko posune dopředu do 21. století. Člověk z KGB něčeho takového schopný prostě není. Rusko se musí ještě spálit s tou svou Euroasijskou unií (velice rychle zjistí, že Čína je zcela jiný kalibr, a že by ho taky mohla ekonomicky i politicky schramstnout), aby mohlo vykročit samo a dobrovolně směrem k EU. (Ne jak Ukrajina, která k tomu byla politickým tlakem Spojených států přinucena za silného přizvukování EU hrajícího v této věci roli užitečného idiota, kterému teprve nyní dochází, že zaplatí veškeré náklady.)

Takže k tomuto bodu platí, že pokud si vytvoříme zdravý názor na Rusko a zbavíme se jeho nekritického obdivu, tak dokážeme překonat jistou velmi silnou vazbu na naše „staré češství“ a zamířit k naší nové pozitivní říšské myšlence.

 

ZÁVĚREM – DESATERO NOVÉHO ČEŠSTVÍ, NAŠÍ NOVÉ ŘÍŠSKÉ MYŠLENKY:

1) Pracovat konstruktivně v rámci Evropské Unie.

2) Nevzhlížet k Rusku jako k nějaké spáse.

3) Nemlátit se ode zdi ke zdi. (Mít konzistentní politiku a nebýt často papežtější než samotný Papež – viz nyní třeba Lubomír Zaorálek, který proti Rusku štve víc než zbytek Evropské Unie.)

4) Snažit se neustále zlepšovat jako jedinci tak jako národ. (Jak to po nás chtěl „Tatíček“ Masaryk.)

5) Revidovat vztah k vlastní historii. (Přestat s nenáviděním Rakouska-Uherska a němectví a projevit to v zahraniční politice na úzkou spolupráci s Rakouskem a Bavorskem.)

6) Najít skutečné vyrovnání s katolickou církví, neboť nenávist vůči ní je něco co nám brání skutečně řešit celou řadu problémů včetně těch hospodářských. (Kupř. restituce jako takové špatné nejsou, co je špatné je ten prováděcí zákon a darovací smlouvy, které jsou v podstatě jedním obřím tunelem.)

7) Nespoléhat na Spojené státy americké, Velkou Británii či Francii. (Tyto země nás v případě nějakého průšvihu nezachrání, předvedly to v letech 1938 a 1968 více než jasně.)

8) Nebýt štěkajícím pudlíkem. (Znáte to – čím menší pes, tím více štěkotu. Pokud chceme být velkým národem, tak bychom měli přestat nahlas štěkat (opět zmíním Zaorálka) a snažit se pracovat a kooperovat s většími psy naší smečky v rámci EU. (jak říkával Jan Masaryk: „Malé národy by měli držet v houfu při sobě, aby je ti velcí nesežrali.“))

9) Naučit se odpouštět sobě i jiným (a to první je stejně důležité jako to druhé). (Nemůžeme Němcům Hitlera či Rusům Stalina zazlívat dalších 100 let, Čingischána ostatně Mongolům dnes taky nevyčítáme.)

10) Snažit se mít nadhled a nebýt neustále „v křeči“. (Někdy mám pocit, že neumíme jednat – zejména politicky – s noblesou a nadhledem, a jednáme proto v jakési křečovité zaťatosti.)

Pokud na těchto deseti podmínkách začneme budovat nové češství, které bude obsahovat zdravě kritický a přesto optimistický pohled na sebe samotné i na národy (a státy) kolem sebe dokážeme se osvobodit z okovů toho čemu se někdy říká „česká malost“. Dokážeme se znovu povznést coby národ a znovu zažijeme zlatou éru. Ale je to jen na nás samotných, protože národ či stát není nic víc než společná myšlenka (či společný prožitek) lidí v něm žijících.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama