Reklama
 
Blog | Michal Mašata

Sedmdesát let od největší bitvy všech dob!

V červnu roku 1944 započala největší vojenská operace, která dodnes nemá obdoby, a která definitivně zničila schopnost německé branné moci (Wehrmacht) klást soustředěný odpor na strategické úrovni a konečně, která byla tím největším hřebíkem do rakve hitlerovského Německa jaký kdy kdo zatloukl. A ne... nebudu psát o široce známé operaci Overlord, ale o operaci Bagration, která je mladé generaci dnes takřka neznámá asi i proto, že se odehrála na východní frontě.

Úvodní slovo autora:

Cílem tohoto příspěvku není nikterak znevážit oběti západních Spojenců, které podstoupili na plážích Omaha, Utah, Juno a Sword a v bitvách mezi „živými ploty“ v Normandii. O operaci Overlord nepíšu ne-proto, že bych jí chtěl bagatelizovat či proto, že bych se sympatiemi vzhlížel k Východu, ale protože operace Overlord je dostatečně známá zatímco operace Bagration – která je svým významem stejně či více důležitá (a to i pro samotný průběh operace Overlord) jako právě spojenecké vylodění v Normandii – je prakticky neznámá pro mladší generaci. Mým cílem je ukázat čtenáři, že ve dnech bojů v Normandii a na severu Francie spustil Josif Stalin ofenzívu, která znemožnila Němcům přesunout jakékoliv posily do Francie proti západním Spojencům, a která byla po třech letech války na východní frontě sovětskou odplatou za německý Blitzkrieg v roce 1941. Bagration se stal synonymem přerodu sovětských ozbrojených sil ze špatně vedené a organizované armády z roku 1941, která byla takřka zničena ve zničující údernou sílu, která svým mistrovstvím v oblasti taktiky, strategie i svou úrovní mechanizace a všeobecné vybavenosti a připravenosti dalece přerostla možnosti německých ozbrojených složek. Pro Němce byl právě Bagration tou nejhorší porážkou jakou kdy v II. světové válce utrpěli. Německá branná moc už po Bagrationu nedokázala nikdy držet krok s Rudou Armádou, která jí od poloviny roku 1944 již jen doslova „hnala svinským krokem“ z plání Ukrajiny, bažin a lesů Běloruska, přes roviny Polska až do Berlína.

 

Reklama

BAGRATION – jméno žijící ve stínu:

Operace Bagration získala jméno po carském maršálu Bagrationovi, který bojoval proti Napoleonovi, který je stejně jako samotná operace nespravedlivě opomíjen současností. Pjotr Bagration velel středu sestavy carských vojsk pod velením dodnes slavného maršála Kutuzova. Byla to jeho neústupná obrana a následný protiúder při kterém během jediné hodiny zahynulo 30 000 z 60 000 Napoleonových vojáků co rozhodlo bitvu. Tato jatka byla některými historiky překřtěna na „hrob francouzské pěchoty“ a samotný Napoleon se vyjádřil, že „Rusové nemají žádné význačné generály, jedinou výjimkou je Bagration“. Ač to byl právě Bagration, kdo svedl nejtěžší boje u Borodina je dodnes vzpomínán a pamatován spíše maršál Kutuzov. A je příznačné, že i operace Bagration započnuvší dne 22.6.1944 žije ve vzpomínkách i dnes ve stínu operace Overlord, která probíhala na západní frontě ač ve svém významu je operace Bagration v mnohém podstatnější než tolik známá operace Overlord.

BAGRATION – Rudý Blitzkrieg začíná:

Operace Bagration je unikátní nejen svým rozsahem – probíhala po CELÉ DÉLCE východní fronty od Narevského jezera po oblouk Karpat na dnešní rumunsko-ukrajinské hranici a bylo při ní osvobozeno od německé okupace území celého Běloruska, třetiny Lotyšska, poloviny Litvy, celá západní Ukrajina a nemalý kus Polska (na některých úsecích postoupila Rudá Armáda až o 600 km) – ale i svou symbolikou. Je to vůbec první operace Rudé Armády, kterou nedokáže žádný z německých maršálů předpovědět (kupříkladu Erich von Manstein předpovídal útok na Lvov (tak jako prakticky všichni němečtí stratégové), zatímco hlavní těžiště sovětského úderu leželo ve směru Minsk-Varšava) natož aby na ní dokázal jakkoliv účinně odpovědět (prakticky takřka celé uskupení Skupiny Armád „Střed“ německého Wehrmachtu je zničeno v nepřerušované dva měsíce trvající ofenzívě). Je to také oplátka Sovětů za německý Blitzkrieg v létě roku 1941, když s ještě větší vynalézavostí než jakou předvedli Němci v Ardenách (kudy prošly německé tanky do Francie v roce 1940) dokázali Sověti provést tisíce svých tanků skrze běloruské bažiny po dřevěných lávkách zbudovaných partyzány. A je to také obkličovací operace velkého stylu (na něž byli Němci specialisty), při které je obklíčeno a pro Wehrmacht navždy ztraceno 25 divizí celé 4té a větší části 9té armády. V dalších týdnech na tomto úseku fronty ztrácí Němci dalších 100 000 mužů a ztráty Wehrmachtu tak jen v oblasti Minsku dosahují 400 000 mužů (z čeho 300 000 je ztraceno během POUHÉHO TÝDNE (od 22.6 do 4.7.)). Je to nejtěžší porážka, kterou kdy Wehrmacht od kohokoliv utrpěl a praktické důsledky se dostavují ihned – německá obrana na celé frontě se postupně hroutí a do 19. srpna dokáží sovětské tanky dosáhnout předměstí Varšavy v Polsku.

Pro Rudou Armádu je to poprvé, kdy nejenže dokáže Wehrmacht přečíslit v počtu mužů a techniky v poměrech 2:1 (muži) a 10:1 (tanky) na širokém úseku fronty, ale hlavně poprvé, kdy dokáže svého soka „vymanévrovat“ a vpadnout mu do týlu přesně ve stylu Blitzkriegu prováděném Němci již od roku 1940. Je to také poprvé, kdy Rudá Armáda dokáže svého německého protějška deklasovat i v poměru ztrát, kdy Rudá Armáda za celou operaci Bagration ztratí pouhých 180 000 mužů (mrtví a ztracení), zatímco ztráty Wehrmachtu šplhají až k číslu 600 000! Bagration je největším vyvrácením mýtu, že Rudá Armáda dokázala vyhrávat jen za cenu větších ztrát než utrpěl její soupeř. Pro Němce je porážka tak strašlivá, že v jejím důsledku od Německa utíkají Finsko, Rumunsko i Bulharsko (přebíhají na stranu Spojenců v září roku 1944) a tak ponižující (Němci byli poraženi vlastními metodami dotaženými k dokonalosti jejich sovětskými protivníky), že Hitler okamžitě odvolává vrchního velitele Sk. Armád Střed Ernsta Busche, tak jako při zimní protiofenzivě Sovětů v roce 1941 odvolal Gerda von Rundstedta.

 

BAGRATION A OVERLORD – důležité souvislosti a porovnání:

Není náhodou, že Bagration začal krátce po spojeneckém vylodění v Normandii. Podobně jako v roce 1943 probíhala Kurská operace ve stejné době jako spojenecká invaze na Sicílii, či podobně jako v lednu 1945 zahájil Stalin ofenzívu proti německým postavením v Polsku v době probíhající bitvy o Ardeny, tak i v případě Bagrationu šlo o operaci, která měla pomoci spojenecké operaci Overlord ve Francii už jen tím, že Hitler nemohl ani pomyslet na to, že by cokoliv stáhl z východní fronty na Západ, aby tam kladl Spojencům silnější odpor. A naopak musel stáhnout značnou část již tak malých rezerv do Polska, aby Sověty zastavil, alespoň u Varšavy, nebýt operace Bagration, tak je velmi pravděpodobné, že by mohl uvolnit nemalé síly a poslat je do Francie, kde by tyto síly mohly značně znepříjemnit Angloamerickým jednotkám život v již tak složité situaci.

Co se týče významu obou operací, tak je třeba vědět, že zatímco na počátku června roku 1944 ovládalo hitlerovské Německo Evropu od španělských Pyrenejí po západ Ukrajiny, tak o pouhé tři měsíce později ztratilo prakticky celý Balkán, Finsko, Francii a jeho vláda se smrskla na území střední Evropy! Obě operace zasadily Němcům tak zdrcující porážky, že se již tak špatná situace německých branných sil stala definitivně neudržitelná. Výsledkem operace Bagration bylo totiž i dobytí ropných polí v Ploješti (Rumunsko), která pokrývala většinu spotřeby PHM Wehrmachtu což v kombinaci s intenzivním bombardováním rafinérií na výrobu umělého benzinu (z uhlí, u nás například v chemička v Litvínově) znehybnilo německé pancéřové jednotky a uzemnilo letouny Luftwaffe až do pozdního podzimu!

V celkovém porovnání je dobré si uvědomit, že zatímco ve Francii (Overlord) ztratil Wehrmacht cca. 400-450 tisíc mužů, 2000 letadel a 2000 tanků (při spojeneckých ztrátách 225 000 mrtvých mužů, 4000 letadel a 4000 tanků), tak v Bělorusku a na Ukrajině (Bagration) ztratil Wehrmacht cca. 600 000 mužů a ztracená letadla a tanky už nikdo nikdy nejspíš nespočítá (materiální i lidské ztráty představovaly cca 1/4 veškeré německé síly na východní frontě), při sovětských ztrátách 180 000 mužů, 3000 tanků a 800 letadel. Z tohoto prostého součtu vyplývají hned dvě věci – německé ztráty na východě byly mnohem drtivější než na západě a také je zajímavé, že Spojenci ztratili při svém útoku do Francii podstatně více materiálu než jejich němečtí protějšci (dvojnásobek tanků a letadel) či Sověti při provádění Bagrationu.

Zajímavostí obou operací je, že v obou případech se podařilo protivníkům přelstít Wehrmacht v případě hlavního vedení úderu (Spojenci přesvědčili Hitlera, že se vylodí v Calais, zatímco Sověti přesvědčili Hitlera, že hlavní osa jejich úderu půjde proti uskupení u Lvova) což vedlo k špatnému rozmístění německých sil. V obou případech se též podařilo zapojit do akcí plně partyzány (na sovětské straně stavěli mostky pro sovětské tanky v bažinách, ničili německé komunikace a stříleli německé velitele, na angloamerické straně zase naváděli spojenecká letadla, pomáhali výsadkářům a taktéž ničili německý týl různými útoky), kteří sehráli nemalou roli pro hladký průběh a úspěch operací. A konečně v obou případech byli Němci přivedeni až k samotnému zhroucení celé fronty.

BAGRATION – mýtus Varšavského povstání:

Jako „šrám“ na jinak mistrovsky provedené operaci Bagration zůstává fakt, že Sověti nepomohli intenzivně Varšavskému povstaní, které vypuklo 1. srpna roku 1944 a probíhalo až do 2. října téhož roku (ačkoliv od počátku září šlo již jen o dozvuky). Bývá tvrzeno, že Stalin zcela záměrně Polákům nepomohl a upřednostnil jejich likvidaci nacisty, aby se zbavil polských politických elit a „případných hrdinů“, kteří by mohli po válce stát proti jeho plánu na bolševizaci Polska. Tato tvrzení se sice opírají o reálnou Stalinovu (a všeobecně ruskou) nechuť vůči Polákům, kterými zcela upřímně pohrdal již od dvacátých let, nicméně jsou též do jisté míry tendenční a účelová. Zaprvé sovětská vojska, která dorazila až k Varšavským předměstím byly předsunuté tankové jednotky, které byly prakticky bez zásob a díky ztrátám byly značně prořídlé. Wehrmacht naproti tomu díky povstání rychle stahoval do prostoru Varšavy další a další jednotky. Zadruhé těžiště úderů Rudé Armády leželo severně a jižněji od Varšavy (kvůli získání strategických předmostí přes řeky Narew a Wisla), kde byla mnohem významnější (z vojensko-strategického hlediska) území, protože odtud mohla později vést Rudá armádu generální ofenzívu za účelem osvobození Polska a ve směru na Berlín. No a nakonec zatřetí – povstání vypuklo v extrémně nevhodnou dobu, protože po šesti týdnech nepřetržitých bojů a 600 kilometrech v zádech byly sovětské útočné možnosti prakticky vyčerpány v důsledku extrémně prodloužených zásobovacích linií táhnoucích se přes válkou zdevastovanou krajinu. (Plná obnova infrastruktury na Ukrajině trvala i několik let po válce.)

Samotný Stalin v Churchillových pamětech (z Churchillem uveřejněné korespondence se Stalinem) označuje Varšavské povstání „za temné události jejichž pozadí bude ještě rozkryto a viníci potrestáni“ a svou nevoli a nechuť vůči povstalcům – kteří nejenže zcela ignorovali strategické záměry Rudé Armády a její pohyby na frontě, ale navíc ještě „si dovolili“ nemít vůli jednat se Stalinem (svým potenciálním spojencem) dostatečně pragmaticky (rozuměj: ve prospěch Stalinových záměrů s Polskem) – nezakrývá což je dodnes považováno za důkaz, že nechal povstalce krutě „zaříznout“ německými řezníky. Toto zcela jistě může být pravdou, ale na druhou stranu je potřeba vidět to i z druhé strany: Pro Stalina nepohodlné povstání (vedené nekomunisty či dokonce otevřenými antikomunisty a „antisovětčiky“) provedené v naprosto nevhodnou dobu (ve chvíli, kdy je Rudá Armáda vyčerpaná a vzdálená od svých zásobovacích center) není zajímavé. Místo (Varšava) i čas (srpen 1944) a nakonec i účel (nesovětské Polsko) se Stalinovi nehodí a hodit nemůže. Aby mohl pomoci povstalcům musel být soustředit nemalé síly proti Varšavě a stáhnout tak své přední jednotky z perspektivnějších míst (předmostí na druhém břehu řeky Wisly) a nechat desetitisíce rudoarmějců krvácet v pouličních bojích ve Varšavě a to vše za jakým účelem? Aby pomohl Polákům, kteří byli otevřeně anti-sovětští a anti-komunističtí (Armia Krajowa byla po válce zdrojem odboje proti komunistické nadvládě v Polsku)? To snad nikdo nemůže myslet vážně, že bude Stalinovi a Sovětům vyčítat, že nepomohli de-facto svým potenciálním nepřátelům ve chvíli a na místě, kdy a kde se to naprosto nehodilo ani z ryze vojenského hlediska! Snad, kdyby Armija Krajowa počkala měsíc, snad kdyby byli ochotní polští vlastenci více vnímat realitu, ve které pro nekomunistické Polsko zkrátka místo (buď jak buď) nebylo, tak pak by se možná události odehrály jinak.

Ničím z toho nechci říct, že sympatizuju se Stalinem a tím jak po válce naložil s Poláky – to v žádném případě – ale je třeba zkrátka konstatovat, že tragédie Varšavského povstání byla pevně svázána s rusko-polskými historickými vztahy, s nenávistí Poláků vůči bolševismu a s pohrdáním Stalina vůči Polákům stejně jako s tím prostým faktem, že pro pomoc svému „nepříteli“ by Stalin musel zcela měnit operační plány Rudé Armády a nechat krvácet své vojáky ve Varšavě (v pouličních bojích), která ze strategického hlediska postrádala jakýkoliv význam. Varšavské povstání je tak smutným mementem rusko-polských vztahů a ukazuje, že stejně jako Stalin projevil bezcitnost (nepřekvapivou u něj) vůči polským vlastencům, tak ti zase projevili naprostou politickou hloupost, když si mysleli, že s jejich antisovětským programem mohou obdržet od Sovětů pomoc. Tato jejich hloupost stála nakonec život nejen je (cca 16 000 padlých a ztracených), ale i bezmocné civilisty chycené v hořící Varšavě (150 000 – 200 000 mrtvých). Nakonec důsledkem Varšavského povstání pro dějiny bylo jedno zničené město a další symbol vzájemné rusko-polské nenávisti, který přetrvává dodnes.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama